Já Lukýsek - cesta do nového domova
Z mého narození si toho moc nepamatuji, jen hromadu kamarádů, milou paní, co se o nás všechny starala a úžasné dva měsíce mého dětství. Pak ale přišel den, co obrátil můj život naruby. Ke konci února, k nám přišel úplně cizí člověk. Naše panička mu postupně ukazovala všechny moje známé a dlouho se spolu bavili, pak nás pustila ven a někam odešla. Zůstalo tam jen to nemehlo ( ten cizí člověk ). Všichni jsme pochopili, že dnes sice někdo z nás odejde daleko, ale taky že dneska bude sranda. Hned jak nás panička otevřela, rozeběhli jsme se do všech stran a to nemehlo mělo co dělat, aby nás vůbec uhlídalo. Po deseti minutách měl dost – žabař. Pak mezi nás najednou přiběhl brácha a v tlamě piškot. „Hurá!“ ozvalo se sborově terárkem a všichni jsme se vrhli na brášku ve snaze mu piškot sebrat. Tu k nám však dolehla libá vůně shora. Vyměnili jsme si pohledy: „Deme!!!“ A už jsme se jeden přes druhého hrnuli k ruce toho nemehla, co nás krmilo. Později se mi ho párkrát podařilo ochutnat –
